TOHLE JE NA BRYNDÁČEK, DÁMY!!!

28. května 2009 v 10:30 | Mysak.kol, foto Jitííík |  NOVÝ MĚSÍC
LAPÁM PO DECHU A TIŠE KRISTEN ZÁVIDÍM. TOHLE JE TOTIŽ SNAD TA NEJDOKONALEJŠÍ FOTKA, KTERÁ SE MOHLA NA SVĚTĚ OBJEVIT, NEBO NE? NO A VDĚČÍM ZA NÍ HLAVNĚ JITÍÍÍKOVI, KTERÁ MI JI POSLALA. FAKT DÍKY!
PROKLÍNÁM DEN, PROTOŽE MÁ 24 HODIN!!! KDYBY BYL KRATŠÍ, DŘÍV BY BYL LISTOPAD. PRO ZDOKONALENÍ PŘIDÁVÁM PO VZORU MALÝ ÚRYVEK Z NOVÉHO MĚSÍCE, KTERÝ SE JMENUJE VOLTERRA, TAK SI TO V KLIDU PŘEČTĚTE A ZASNĚTE SE, PROTOŽE V DNEŠNÍ DOBĚ NÁM UŽ NIC JINÉHO, NEŽ SEN NEZBÝVÁ...

...Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího - i když jsem utíkala a přitom lapala po dechu a křičela, dokázala jsem si to vychutnat. A těch posledních sedm měsíců nic neznamenalo. A jeho slova v lese nic neznamenala. A nezáleželo na tom, jestli mě nechce. Já nebudu nikdy chtít nic než jeho, bez ohledu na to, jak dlouho budu žít.
Hodiny odbily a on udělal velký krok ke světlu.
"Ne!" zakřičela jsem. "Edwarde, podívej se na mě!"
Neposlouchal. Zlehounka se usmál. Zvedl nohu, aby udělal krok, který ho postaví přímo do slunce.
Narazila jsem do něj tak tvrdě, že by mě ta síla srazila k zemi, kdyby mě jeho paže nezachytily a nezvedly. Vyrazilo mi to dech a hlava se mi zvrátila.
Jeho tmavé oči se pomalu otevřely. Hodiny odbily další úder.
Podíval se na mě s tichým překvapením.
"Podivuhodné," řekl, nádherný hlas plný údivu, lehce pobavený. "Carlisle měl pravdu."
"Edwarde," snažila jsem se popadnout dech, ale nevydala jsem ani hlásku. "Musíš jít zpátky do stínu. Musíš se pohnout!"
Zdál se udivený. Zlehka mi přejel rukou po tváři. Zdálo se, že si nevšiml, že se snažím zatlačit ho zpátky. Ale mohla bych tlačit do zdí ulice a bylo by to stejné. Hodiny odbíjely, a on nereagoval.
Bylo to velmi zvláštní, protože jsem věděla, že jsme oba ve smrtelném nebezpečí, a přesto jsem se v tu chvíli cítila dobře. Tečka. Cítila jsem, jak mi srdce buší v hrudi a v žilách mi znovu pulzuje horká krev. Moje plíce se hluboce naplnily sladkou vůní, která vycházela z jeho kůže. Bylo to, jako kdybych nikdy v hrudi neměla žádnou díru. Najednou jsem byla dokonalá - ne uzdravená, ale jako kdyby vůbec nikdy žádná rána neexistovala.
"Nemůžu uvěřit, že to bylo tak rychlé. Vůbec nic jsem necítil - jsou opravdu dobří," divil se, znovu zavřel oči a přitiskl mi rty do vlasů. Jeho hlas byl jako med a samet. "Smrt z tebe vysála med dechu, ale nepřemohla tě. Na tvoji krásu nemá," zamumlal a já jsem poznala verš, který pronesl Romeo v hrobce. Hodiny odbíjely svůj poslední úder. "Voníš přesně tak jako vždycky," pokračoval. "Takže tohle možná je peklo. Mně je to jedno. Já to přijímám."...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bellinka Bellinka | E-mail | 31. května 2009 v 15:38 | Reagovat

jaaaa ci takyyy sakraaa!:).. :-(  :-P  :-P MUCK!..Bobeee!=D..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama