NOVÝ MĚSÍC - TLAK

27. května 2009 v 20:25 | Mysak.kol |  NOVÝ MĚSÍC
JEN MALÝ ÚRYVEK, KTERÝ SE NÁRAMNĚ HODÍ K PŘIDANÉMU POSTERU OD LIDUŠKY. JE TO FAKT HOLKA-POKLAD. TAKŽE DÍKY BERUŠKO. TOHLE JE PRO TEBE...

Vystoupila jsem na okraj a oči jsem upírala do prázdného prostoru před sebou. Prsty u nohou jsem naslepo hmatala před sebe a když jsem nahmatala okraj skály, prsty jsem ho objala. Zhluboka jsem nabrala dech do plic, zadržela jsem ho… a čekala.
"Bello."
Usmála jsem se a vydechla.
Ano? Neodpověděla jsem nahlas, protože zvuk mého hlasu by mi rozbil tu krásnou iluzi. Zněl tak opravdově, tak blízko. Jenom když byl tak nesouhlasný jako teď, jsem si ho dokázala plně vybavit - tu sametovou hebkost a melodičnost, které tvořily ten nejdokonalejší ze všech hlasů.
"Nedělej to," zaprosil.
Chtěl jsi, abych byla člověk, připomněla jsem mu. No, tak se na mě dívej.
"Prosím. Kvůli mně."
Ale ty se mnou nechceš zůstat.
"Prosím." Byl to jenom šepot ve větru a dešti, které mi rozcuchaly vlasy a promočily oblečení - byla jsem tak mokrá, jako kdybych už dneska skákala podruhé.
Přesunula jsem váhu na bříška pod palci u nohou.
"Ne, Bello!" Teď byl rozzlobený, a ten hněv byl tak roztomilý.
Usmála jsem se, zvedla jsem paže nad hlavu, jako kdybych chtěla skočit, a nastavila jsem obličej dešti. Ale zvyk z plavání ve veřejném bazénu - hlavu předklonit, nohy připravit - byl příliš zakořeněný. Naklonila jsem se dopředu, nakrčila jsem se, abych měla větší pružnost…
A vrhla jsem se z útesu.
Vykřikla jsem, když jsem padala volným vzduchem jako meteorit, ale byl to výkřik radosti, a ne strachu. Vítr mi kladl odpor, marně se snažil bojovat s nepřemožitelnou gravitací, tlačil proti mně a kroutil mě ve spirálách jako raketu, která se řítí k zemi.Ano! To slovo mi opakovaně znělo v hlavě, když jsem prořízla vodní hladinu. Voda byla ledová, studenější, než jsem se bála, a přesto ten chlad ještě přispěl k mému radostnému vzrušení.
Byla jsem na sebe pyšná, když jsem se nořila hlouběji do mrazivé černé vody Neprožívala jsem jediný okamžik hrůzy - jen čistý adrenalin. Vážně, ten pád nebyl vůbec děsivý. V čem spočívala ta výzva?
V tu chvíli mě zachytil proud.
Tolik jsem se zaobírala velikostí útesů, zjevným nebezpečím plynoucím z jejich výšky a strmých stěn, že jsem si vůbec nedělala starosti s temnou vodou čekající pod nimi. Nikdy by mě nenapadlo, že opravdová hrozba číhá hluboko pode mnou, pod zejícím pěnivým příbojem.
Bylo to, jako by se vlny o mě praly, škubaly mnou a podávaly si mě, jako by mě při tom chtěly roztrhat na kusy. Znala jsem správný způsob, jak se vyhnout silnému mořskému dmutí: plavat souběžně s pláží a nesnažit se za každou cenu se dostat na břeh. Ale ta znalost mi nebyla moc platná, když jsem nevěděla, kterým směrem je pobřeží.
Nedokázala jsem ani říct, kterým směrem je hladina.
Rozzlobená černá voda mě obklopovala ze všech stran; nebylo tu žádné světlo, které by mě vyvedlo nahoru. Gravitace byla všemocná, když soutěžila se vzduchem, ale proti vlnám nic nezmohla - necítila jsem tah dolů, neměla jsem dojem, že se potápím. Vnímala jsem jenom bušení proudu, který mě unášel pořád dokola jako hadrovou panenku.
Měla jsem co dělat, abych udržela zadržený dech a sevřené rty, aby mi neunikla poslední zásoba kyslíku.
Nepřekvapilo mě, že se zase ozval můj přelud. Dluží mi to, vezmu-li v úvahu, že umírám, říkala jsem si. Překvapilo mě, s jakou určitostí jsem věděla, že nadešel můj konec. Utopím se. Topím se.
"Plav dál!" prosil Edward naléhavě v mé hlavě.
Kam? Nebylo nic než tma. Nebylo kam plavat.
"Přestaň!" poroučel. "Neopovažuj se to vzdávat!"
Chlad vody mi umrtvoval paže a nohy. Necítila jsem údery vln tak silně jako předtím. Teď už se mě zmocňovala spíš taková ochablost, bezmocně jsem se točila ve vodě.
Ale poslechla jsem ho. Dál jsem nutila paže dělat tempa, nohama jsem se snažila kopat silněji, ačkoliv jsem byla každou vteřinu otočená jiným směrem. Nemělo to smysl. K čemu to bylo?
"Bojuj!" křičel. "Zatraceně, Bello, bojuj!"
Proč?
Už jsem nechtěla bojovat. Byla jsem spokojená, že zůstávám tam, kde jsem. A nebylo to nerozumností, ani zimou, ani tím, že mi paže umdlévaly, protože svaly to vyčerpáním vzdaly. Byla jsem skoro šťastná, že je to za mnou. Tohle byla lepší smrt než ty ostatní, které se o mě pokoušely. Tahle byla tak zvláštně poklidná.
Vědomí nadcházejícího konce bylo uklidňující. Pomyslela jsem krátce na ta klišé o tom, jak by se vám měl život zrychleně přehrát před očima. Měla jsem mnohem větší štěstí. Kdo by stál o nějaké přehrávání, no ne?
Já jsem viděla jeho, a neměla jsem v sobě žádnou vůli bojovat. Bylo to tak jasné, daleko jasnější než jakákoliv vzpomínka. Moje podvědomí si uložilo Edwarda do všech detailů a uchovalo ho pro tuto poslední chvíli. Viděla jsem jeho dokonalý obličej, jako kdyby byl opravdu tady; přesný odstín jeho ledové kůže, tvar rtů, linii čelisti, zlaté jiskření zuřivých očí. Byl rozzlobený, přirozeně, že to vzdávám. Měl zaťaté zuby a nozdry se mu rozpalovaly hněvem.
"Ne! Bello, ne!"
Uši jsem měla zaplavené mrazivou vodou, ale jeho hlas byl jasnější než kdy dřív. Ignorovala jsem slova a soustředila se na zvuk jeho hlasu. Proč bych měla bojovat, když jsem tam, v tu chvíli, byla tak šťastná? I plíce mě pálily z nedostatku vzduchu a nohy jsem měla ochromené ledovým chladem, ale byla jsem spokojená. Už jsem zapomněla, jaký je to pocit, zažívat skutečné štěstí.
Štěstí. Díky němu se celá ta záležitost s umíráním stala celkem snesitelnou.
V tu chvíli nade mnou proud zvítězil, strhl mě najednou na něco tvrdého, na skálu v tom šeru neviditelnou. Pořádně mě to uhodilo do hrudi, narazilo to do mě jako železná tyč, a dech z mých plic vyšuměl, unikl v hustém mraku stříbrných bublin. Voda mi natékala do krku, dusící a pálivá. Ta železná tyč jako by mě vlekla, táhla mě pryč od Edwarda, hlouběji do tmy, na dno oceánu.
Sbohem, miluju tě, to byla má poslední myšlenka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama