NOVÁ RUBRIKA!

29. května 2009 v 11:32 | Mysak.kol


ROZHODLA JSEM SE, ŽE ZALOŽÍM NOVOU RUBRIKU - POVÍDKY MLADÝCH NADĚJÍ, A BYLA BYCH ŠTĚSTÍM BEZ SEBE, KDYBYSTE JÍ VĚNOVALI POZORNOST. BUDOU TU DÍLKA OD VÁS, PRO VÁS. PŘÍBĚHY A POVÍDKY Z VAŠÍCH HLAVINEK. ZVEŘEJNÍM VŠE, CO MI POŠLETE. NEBUDU DĚLAT ROZDÍLY A JAKO INICIÁTOR TÉTO RUBRIKY, ZAČNU. NAPSALA JSEM "KNÍŽKU", KTERÁ SE JMENUJE "SRDCE Z CIZINY". NAVEDLO MĚ NA TEN NÁPAD NAŠE MILOVANÉ STMÍVÁNÍ. URČITĚ JSTE SE PO SHLÉDNUTÍ ZASNILI A ŘÍKALI JSTE SI, CO BY BYLO, KDYBY TO BYLO TAKHLE? KDYBYCH HO POTKALA, KDYBY SE SE MNOU ZAPOVÍDAL... NO A MÉ FANTAZIE SE ODRAZILY ODE DNA A VYPLAVALY NAPOVRCH V TÉTÉ PODOBĚ. TAKŽE PROSÍM, PŘIVŘETE OČI NAD NEDOSTATKY A PŘEČTĚTE SI KUS. NECHTE KOMENTÍKY, KLADNÉ I ZÁPORNÉ. VYPLŇTE ANKETU, KTERÁ BUDE POD KAŽDÝM DÍLEM A POSÍLEJTE NA MYSAK.KOL@CENTRUM SVÁ DÍLA. NEBOJTE SE...

1.
Byla jsem neskutečně ráda, že jsem si našla čas, abych vyrazila za svou nejlepší přítelkyní. Poznaly jsme se na střední škole a od té doby nás nic nedokázalo rozdělit, kromě nedostatku času, díky dostudování a mému odchodu na vysokou školu. Veronika šla po škole ihned pracovat, takže jsme se na pár let rozdělily, ale ani to nám nezabránilo v kontaktu mezi sebou.
Teď jsme seděly proti sobě a popíjely ovocný čaj.
"mám pro tebe film, ale není v češtině, protože můj bratr vymazal titulky. Blbec."
Pokrčila jsem rameny a vzala si od Veroniky cd, které mi podávala.
"stejně na to nemám ani trochu času. Blíží se pololetí a já mám hromady písemek na opravení."
"no, uvidíš. Je to fakt krásný film, teda mě se líbil a to je co říct."
Moje kamarádka milovala horory a jiný žánr ji málokdy zaujal.
"co? Hele, já horory nesnáším. Fakt se potom bojím a teď už nemám ani s kým se na něj dívat."
Před dvěma měsíci si můj přítel uvědomil, že nejsem jediná na světě. Po dlouhých bezesných nocích jsem se z toho vzpamatovala, ale neustále jsem snad v hloubi duše doufala. Potkávala jsem ho občas, ale ani mě nepozdravil. Vodil se s novou přítelkyní za ruku a dával všem najevo, že on je stále žádán, kdežto já, odkopnutá, jsem nechtěná. Důkaz toho byl, že jsem zůstala sama.
Nevadilo mi to. Naopak. Konečně jsem měla čas na sebe a své přátele. Sice to v některých chvílích bylo nepraktické, jako například teď, ale člověk si zvykne. Ne?
Vzdorovitě jsem jí vracela cd a snažila se o nenucený tón. I přesto mi při myšlence na strach přeběhla husí kůže po zádech. Br.
"to ale není horor. Jmenuje se to Galaxie a je to něco na způsob "on se zamiloval do ní, ona do něj a žili šťastně až do smrti"."
"tak to ne, to není můj šálek kafe, fakt."
"neblázni, to je úplně jinak. Není to scifi, nebo horor. Prosím, koukni a pak mi řekneš."
Protočila jsem panenky a zhluboka se nadechla.
"ale nemá to ty titulky, no ty si s tím poradíš. Jsi angličtinářka."
"hm, tak já to dětem pustím, až budu mít čas. Překlad textu, nebo tak něco."
Veronika se na mě zářivě usmála, spokojená sama se sebou.
Když jsem přijela domů, měla jsem na záznamníku vzkaz. Zmeškala jsem telefon od Jitky, která se mnou pracovala ve škole. Hlas měla o oktávu výš a jinde.
"bezva, je nemocná."
Nesnášela jsem suplování, ale v oboru, kde se vzdělává, to jinak ani nešlo.
V práci, druhý den, jsem se jen letmo podívala na nástěnku a nálada byla pryč.
No jasně, kdo jiný?
Dvou hodinovka v deváté třídě. Rodinná výchova. Já první, Petr druhou. Žádná příprava, takže neplacená, může to být lepší?
Petr se zakřenil a začal cosi lovit ve svém šuplíku.
"mám dvd, tak jim ho pustím a můžeš to s nimi pak dodívat. Je to v angličtině, tak to tak vezmu. Prohodím si to a Jitka si pak vezme jednu moji hodinu."
"to by šlo, mě je to fuk."
Zarazil se pohledem na mém tričku.
"pěkný, fakt."
Automaticky jsem si zapnula svetr až ke krku.
Den ubíhal pomalu.
Přišla jsem o třetí hodinu, kdy jsem měla mít volno a tak, když jsem vstoupila do deváté třídy a všichni se automaticky zvedli, aby mě pozdravili, zakručelo mi v žaludku.
"hezký den, posaďte se."
Zápis do třídnice, kdo chybí, kolik jich je, atd.
Zavřela jsem notes a postavila se před třídu.
"paní učitelka onemocněla, ale to vůbec nevadí, necháme ji vyležet, a jelikož o tom nikdo z vás neměl ani páru, vezmeme si angličtinu."
Ve třídě to nesouhlasně zašumělo.
"neplašte se. Bude to volnější, koukneme se na film, který je samozřejmě v angličtině."
Několika děvčatům spadla hlava na lavici. Kluci se tvářili, jakoby spolkli citron a zbytek byl bez výrazu. Jak jinak?
Když jsem zapnula přehrávání, objevil se obrázek krajiny, která nebyla ničím zvláštní, kromě dvou sluncí a tří měsíců.
Nebe bylo tyrkysově zelené.
Byla by to pěkná tapeta na zeď, pomyslela jsem si.
Jak kamera ustupovala, objevila se tmavá silueta.
Takže to bude scifi, já jí zabiju. Pomyslela jsem si.
Připravená, že při tom opravím část testů, jsem sáhla po peru.
V pohybu mě zarazil hlas.
Jemný, ale zároveň mužný a drsný. Zvláštní tón a čistota. V žaludku mi to opět zabublalo, ale tentokrát jsem si nebyla jistá, jestli to bylo hlady.
Vzhlédla jsem. Ve třídě bylo hrobové ticho a všichni sledovali televizi.
Divný.
Když jsem uviděla ty zelenomodré oči na obrazovce, vzala jsem své slovo zpět.
Tohle bylo divný.
Nikdy jsem nezažila, aby mě něčí pohled přiměl nedýchat. Tmavé obočí a černé, husté řasy rámovaly tyhle dokonalé oči. Snědá kůže, jemné strniště na tvářích a nedbalý, neuhlazený účes dělali z muže ve filmu víc. Spaloval mě pohledem a já nabila dojmu, že mluví jen ke mně. Že jsem jen já a on
Písemky jsem ani neotevřela a z mých halucinací mě probral až školní zvonek.
"tak jo, nechte to v přehrávači a až se s panem učitelem dodíváte, přineste mi to zpět, ju?"
Zmizela jsem ze třídy, jako pára nad hrncem.
Neschopná normálně fungovat, jsem kazila hodinu po hodině.
Co je to se mnou? Byl to jen film.
Ke konci dne jsem se konečně dala dohromady. Když jsem odcházela ze sborovny, narazila jsem na Petra.
"hele, na- tu máš."
Strkal mi do ruky dvd s filmem.
"nerozuměl jsem tomu, ale všichni to hltali. Ani necekli. Holky dokonce natahovaly k pláči. Nechápou to. Je to jen film."
"mě to přišlo hrozně zvláštní."
Petr jen pohodil rameny a mašíroval dál do schodů.
Doma jsem odhodila tašky a vběhla do obývacího pokoje. Ani jsem se nesnažila přetáčet to, co už jsem viděla.
Propadla jsem mu stejně, jako před tím.
Konec filmu byl otevřený a mě se chtělo křičet.
Seděla jsem před černou televizí a doufala v zázrak, ale nepřišel.
Sebastian Edward? Tak se jmenuje herec? Hm.
Založila jsem cd k ostatním a snažila se normálně fungovat a dokonce se mi to do vánočních prázdnin i povedlo.
Byl to fofr. Akademie, den otevřených dveří, kroužek klavíru pro základní školu…
Než jsem se nadechla, bylo po všem a já měla čtrnáct dní volna.
"takže do Skotska?"
Petr stále nemohl pochopit, že na vánoce jedu no Anglie.
"nech jí, je plnoletá a ví, co dělá, až letadlo spadne a ona uhoří, tak si to příště rozmyslí, ne?"
Standa.
Strašně vtipný kolega, který mi ale neustále zvedal náladu. V malé hospůdce, kousek za náměstím jsme se scházeli každý pátek.
"tak si alespoň přivez nějakého borce, nebo borkyni."
Vztekle jsem Petra bouchla do ramene, ale on se jen zasmál.
"neblázni, Kikino, je to už půl roku, co tě Patrik nechal být. Najdi si jiného, když nechceš mě."
Kikina, upravené jméno Kristýna, které jsem sebou vláčela už dvacet pět let svého života.
Standa měl vůbec zvláštní pojem o čase. Dva měsíce pro něj byl půl rok a půl rok, byl zbytek života. Nebrala jsem mu to. Nechtěla jsem mu dokazovat, že na Patrika stále myslím. Myslela jsem na něj ještě?
Ta otázka mi visela v hlavě. Patrikův obličej se prolínal s tím hercem. Zatřásla jsem hlavou, aby obraz zmizel.
"já nikoho nechci a už vůbec ne Angličana, tedy pokud by…"
Zasnila jsem se. Sebastiana bych brala.
"pokud by, co?"
Oba seděli napnutí, jako struny.
"neřeknu, vy se mi budete smát."
"Kiki, neboj, nebudeme."
"co si myslíš o tom filmu?"
Změna tématu mi většinou pomáhala, ale Petr nepomáhal.
"co jsme pouštěli devítce."
"jo tohle, no dobrý. Už jsme o tom mluvili ne? Jak jsem řekl. Já jim nerozuměl ani slovo, ale ta herečka byla fajn."
Standa vybouchl.
"tobě se líbí nějaký herec? Hele ale to není na manželství."
Naštvaně jsem stáhla rty. Blbec.
Nerozumí tomu. Asi jsem se fakt pomátla.
"já vím, ale je to jiný. Tenhle mě neopustí."
Doma v posteli jsem si otevřela ještě láhev vína. Bude ze mě alkoholička a jako důvod udám film Galaxie.
Pitomý mimozemšťan. Kdo to vymyslel?
Z postele jsem vyskočila jako kamzík.
"sakra, já ráno odjíždím a nemám zabaleno. Blbče"
Nadávala jsem polohlasně, abych nevzbudila celý dům. Házela jsem jednotlivé kousky oblečení do kufru, běhala z místa na místo, rovnala a přerovnávala obsah zavazadla a při tom jsem myslela na krásnou dovolenou v Anglii. S přítelkyní jsme se neviděly pěkně dlouho. Alice se do království odstěhovala hned po vysoké škole, takže jsme o sobě rok neměly zprávy. Když jsme se konečně kontaktovaly, nedala jinak, než že musím přijet. Ona sama nemohla, měla doma hromadu štěňat a nesoběstačného přítele. Mimo jiné svou práci, ve které si nemohla vzít volno do příštího jara. No a tak jsem řekla, že přijedu. Napsala mi svou adresu, na které ji najdu a tím to haslo. Při myšlence na bloudění v ulicích se mi zatřásl žaludek.
Spát jsem šla kolem půlnoci a ve tři hodiny mi zazvonil budík. Měla jsem silné nutkání, přetáhnout si peřinu přes hlavu a spát dál, jenomže to bych nebyla já. Sliby se mají dodržovat a tak jsem vstala.
Silný černý kafe mě dostalo na nohy. Naházela jsem poslední kousky oblečení do tašek a zmizela z domu.
Jela jsem autem do Prahy, kde jsem své zlatíčko nechala u strejdy. Ten mi slíbil, že se alespoň podívá pod kapotu, byl automechanik. Udělá menší údržbu, abych se v budoucnu nevybourala kvůli ucpanému motoru.
Na letiště jsem dobíhala z posledních sil.
Měla jsem si dát něco k jídlu.
Litovala jsem, protože hala letiště byla plná, vzduch vydýchaný a já dehydrovaná a hladová.
Příletová tabule hlásila, že letadlo do Anglie přiletí za pár minut.
Akorát na odbavení a je to.
V letadle určitě měli pití. Vytáhla jsem z batohu mobil a začala cvakat písmenko po písmenku. Kvůli filmu jsem málem zaspala.
Díky, díky, díky. Nebýt tebe, byla bych normální. Tím filmem si mi pěkně pomotala hla…
Seběhlo se to během malé chvíle.
Rána do ramene, temno před očima, bezvládné nohy a tvrdá podlaha.
Když jsem se probrala a zamrkala očima, připadala jsem si hloupě. Kolem mě skupinka lidí, nade mnou tvář.
Nejspíš doktor, nebo ten, co mě srazil?
Podpíral mě a pomáhal mi vstát.
"are you ok?"
Plynule, a aniž bych si to uvědomila, jsem přešla do angličtiny.
"jo, dobrý, dík. Au"
Ruka mi vystřelila k hlavě.
Bolestně jsem se nadechla, a do nosu mě uhodila uklidňující vůně mentolu a frézií. Zarazilo mě to, protože na letišti to vonělo všelijak, jen ne příjemně a svěže. To voněl on.
Zvláštní. Muži vonívali po tabáku, po mužných vůních, ale tenhle, aniž by se za to schovával, voněl stejně a přece jen jinak.
Měl sluneční brýle a na hlavě pletenou čepici.
"ty mluvíš anglicky? To je skvělé, vezmeme tě do nemocnice, pojď, pomalu se zvedni. Máš doufám pojištění v cizině."
Neprotestovala jsem. Spíš mě na nohy zvedl sám, než že jsem mu pomohla.
Silný, voňavý, co ještě?
O svém původu jsem raději mlčela. Mohl by mě taky nechat jet samotnou.
"hele, promiň. Erik tě nechtěl srazit, je to hromotluk a nekouká kolem sebe."
Nepatrně jsem kývla, ale spíš ze zvědavosti, jestli je hlava tam, kde má být.
Usmál se.
"ty ale nejsi Angličanka, viď?"
A bylo to. Mé plánované utajení se nezdařilo.
"ne, jsem Češka, učím angličtinu na základní škole. Je to tak vidět?"
"já jen, že máš hezký akcent a jsi hezčí než naše holky."
Vehnala se mi do tváří rudá.
"teda, to jsem asi neměl říkat. Bylo to nevhodné, co? Fakt promiň."
Galantní? Hm.
"to je v pořádku. Neslyším to tak často, takže mě to těší."
Já sama jsem se překvapovala. Na téma mého vzhledu jsem nerada mluvila, ale s tímhle mužem mi to šlo samo. Jako dlouholetí přátelé.
V autě jsem nepohrdla nabízenou sklenicí vody.
"jsem Sebastian, a ty?"
Sebastian? Můj Sebastian? Ne, blbost.
"Kristýna. Hele, měla bych tě znát? Asi jsem se musela hodně praštit do hlavy, když jsem vlezla cizímu chlapovi do auta."
Neušla mi menší podoba. Co by tu ale dělal? Zachraňoval blondýnky v nesnázích? Zvědavě jsem si ho prohlížela a nejspíš mě viděl.
Jemně se zasmál.
Okamžitě jsem zrudla. Kristýno, to už přeháníš. Neznáš ho!
Bylo mi lépe, akorát mě mrzelo, že jsem propásla letadlo. Znervózňovaly mě jeho brýle. Ani ve voze si je nesundal. Pletená čepice na jeho hlavě působila ležérně a nenuceně. Na to, jak vypadal, se vozil v drahých autech. Nejspíš někdo z těch zbohatlíků, co mají prachy, ale nemají styl. I když on ho měl. K pletené čepici mu ladil pletený svetr s kapucí. Byl na zip. Přes něj měl koženou bundu a černé džíny. Traktorky na nohách a ze svetru mu čouhal kus modré košile. Netradiční ale šik.
V nemocnici mě předal sestře.
"uhodila se do hlavy, když omdlela na letišti."
Sestra na něj lačně hleděla a hltala každé jeho slovo. Byl opravdu dokonalý. Netušila jsem, jestli mu rozuměla, ale netvářila se tak. Jen zírala na jeho tvář.
Sebastian se na mě rozpačitě otočil a podával mi ruku na rozloučenou. Automaticky jsem svou paži zvedla a sevřela jeho dlaň ve své.
Nečekaně si mě přitáhl blíž a políbil mě na obě tváře. Angličan.
"tak ještě jednou se omlouvám, měj se. Bylo to fajn."
Z ničeho nic se odtáhl a měl se k odchodu. Něco ve mně křičelo, zůstaň!
"počkej, neodpověděl si mi."
Zastavil se na chvíli a se sladkým úsměvem mi odpověděl přesně na to, co jsem chtěla slyšet. Nebo nechtěla?
"ne, myslím, že ne. Jsem tuctový obličej, možná si mě pleteš."
Pokrčila jsem rameny a sledovala ho, jak odchází. V patách měl toho obra.
Něco si pošeptali a on se rozesmál. Naposledy se na mě podíval přes záda a zmizel za rohem.
Smutně jsem vydechla a až pak jsem zaregistrovala, že na mě někdo mluví.
"slečno, nebyl to náhodou Sebastian Edward?"
Sestřička byla mladá a oči vyvalené v tichém úžasu. Sledovala mé rty s nadějí, že promluvím a jí nic neuteče. Jenomže já sama jsem se nezmohla na slovo. Jen jsem zírala směrem, kterým odešel.
Tak to byl on.
Musela jsem doplnit zásobu kyslíku v plicích a vody v žaludku, protože mi jinak hrozilo opětovné sesypání.
Držel mě v náruči, mluvil se mnou.
Voněl mentolem a fréziemi.
A byl pryč.
Sakra.
Vánoce jsem strávila doma s tátou, který byl štěstím bez sebe. Po sváteční večeři si šel táta lehnout. Bolela ho hlava a já zůstala sama. Jako kůl v plotě. Zapnula jsem přehrávač a pustila si opět Galaxii. Tak já ho potkala, mluvila s ním a ztratila jedinou možnost na sebe upozornit.
První noc se mi chtělo brečet, protože má nejspíš jediná šance, jak toho kluka opravdu poznat, byla pryč.
Komu se poštěstí mluvit se svým snem?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wambella - SB Wambella - SB | Web | 31. května 2009 v 0:52 | Reagovat

áááááááááááááááááá to je boží já jenom doufam, že to vydáš jako knížku budu první zájemce a věř že ne poslední takže piš piš piš jo ať mam co číst  :-)

2 Bellinka Bellinka | E-mail | 31. května 2009 v 16:13 | Reagovat

WOW...tak to je enco!...ja odkladala cteni a ted no fakt je to skvely!!.. O_O  O_O nejdriv sem myslela ze ten v ty cepisi bude nekdo jinej ale pak az jhely v tom aute mi doslo ze to je fakt on!:).. :-D  :-D  :-D  :-D

3 Kikinesss Kikinesss | E-mail | 5. června 2009 v 23:12 | Reagovat

píšeš skvěle :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama