KONEC (NOVÝ MĚSÍC)

27. května 2009 v 13:00 | Mysak.kol |  NOVÝ MĚSÍC
JELIKOŽ NIKDO NEPROJEVIL ZÁJEM O KAPITOLKU ZE SÁGY, UDĚLALA JSEM SI TENTOKRÁT RADOST SAMA. JE TO KUS Z NOVÉHO MĚSÍCE, KDY EDWARD OPOUŠTÍ BELLU. TAHLE ČÁST MI VŽDY NAŽENE SLZY DO OČÍ, TAKŽE SE VYZBROJTE KAPESNÍČKY, JAKO JÁ...


...
Zhluboka se nadechl.
"Bello, odjíždíme."
Také jsem se zhluboka nadechla. Tohle byla přijatelná možnost. Myslela jsem si, že jsem připravená. Ale přesto jsem se musela zeptat.
"Proč teď? Příští rok -"
"Bello, je načase. Konec konců, jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu někde jinde."
Jeho odpověď mě zmátla. Myslela jsem, že důvod k odjezdu je ten, aby jeho rodina mohla žít v klidu. Proč musíme odejít my dva, když jdou oni? Zírala jsem na něj a snažila se pochopit, jak to myslí.
Chladně mi oplácel upřený pohled.
S návalem nevolnosti mi došlo, že jsem ho špatně pochopila.
"Když jsi řekl odjíždíme…" zašeptala jsem.
"Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu." Rozhodným tónem vyslovil pečlivě každé slovo zvlášť.
Zavrtěla jsem mechanicky hlavou ze strany na stranu, abych si ji pročistila. Čekal bez známky netrpělivosti. Chvilku mi trvalo, než jsem dokázala promluvit.
"Dobře," řekla jsem. "Půjdu s vámi."
"To nemůžeš, Bello. Tam, kam jdeme… není to pro tebe vhodné místo."
"Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty."
"Já se k tobě nehodím, Bello."
"Nebuď směšný." Myslela jsem, že budu mít rozzlobený hlas, ale znělo to jenom prosebně. "Ty jsi v mém životě to nejlepší."
"Můj svět pro tebe není," prohlásil nesmlouvavě.
"To, co se stalo s Jasperem - to nic nebylo, Edwarde! Nic!"
"Máš pravdu," souhlasil. "Bylo to přesně to, co se dalo očekávat."
"Tys mi to slíbil! Ve Phoenixu jsi mi slíbil, že zůstaneš!"
"Pokud to pro tebe bude to nejlepší," přerušil mě, aby mě opravil.
"Ne! Tady jde o mou duši, nebo ne?" křičela jsem plna zuřivosti, slova ze mě přímo vybuchovala - přesto to pořád znělo jako nářek. "Carlisle mi o tom říkal, ale mně je to jedno, Edwarde. Mně je to jedno! Můžeš mít mou duši. Já o ni bez tebe nestojím - už je tvoje!"
Zhluboka se nadechl a dlouhou dobu se díval na zem nepřítomným pohledem. Ústa se mu malinko zkroutila. Když nakonec vzhlédl, jeho oči byly jiné, tvrdší - jako kdyby tekuté zlato ztuhlo.
"Bello, nechci, abys se mnou odešla." Pronášel ta slova pomalu a pečlivě, své chladné oči upřené do mého obličeje, a sledoval, jak reaguju na to, co ve skutečnosti říká.
Nastala pauza, jak jsem si ta slova několikrát v duchu opakovala a prosívala je, abych našla jejich skutečný význam.
"Ty… mě… nechceš?" zkusila jsem říct a zmátlo mě, jak ta slova divně znějí, seřazená takhle za sebou.
"Ne."
Zírala jsem mu do očí a nic jsem nechápala. On mi pohled oplácel bez stopy lítosti. Jeho oči byly jako topaz - tvrdé a jasné a velmi hluboké. Měla jsem pocit, jako bych do nich mohla vidět na míle hluboko, a přesto bych nikde v jejich bezedných hlubinách nenašla známky toho, že ta slova, která právě vyslovil, nemyslí vážně...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama